Správný systém
Jsou jen dvě cesty!
V předchozím článku jsme mluvili o dítěti mimo systém. Ne ve smyslu dítěte, které nikdo nevede, ale dítěte, které si i uvnitř organizovaného sportu dokáže zachovat vlastní hru, odvahu rozhodovat se a chuť objevovat. Jenže právě tady přichází další otázka: jak má tedy správný systém v přípravkách vlastně vypadat?
Podle nás existují v zásadě jen dvě poctivé cesty. Buď klub přebírá plnou odpovědnost za rozvoj hráče, nebo tuto odpovědnost vědomě nechává z velké části na rodiči. Obě varianty mohou dávat smysl. Problém začíná ve chvíli, kdy klub tvrdí, že rozvoj řídí komplexně, ale ve skutečnosti dítěti nabízí jen část toho, co pro svůj pohybový a fotbalový vývoj potřebuje.
První cesta: klub přebírá plnou odpovědnost
Pokud klub říká, že bere rozvoj dítěte opravdu do svých rukou, nestačí podle nás jen dvakrát týdně odtrénovat fotbal a tvářit se, že je hotovo. Takový systém musí být širší. Musí počítat s tím, že dítě v přípravce potřebuje nejen fotbalovou hru, ale také pohybovou všestrannost, individuální práci s míčem, prostor pro vlastní rozhodování a pravidelnou péči trenérů.
V takovém modelu si dokážeme představit čtyři tréninkové jednotky týdně. Dvakrát týdně dvouhodinový fotbalový trénink, ve kterém se rozvíjí hra, dovednosti v herním prostředí a vztah k fotbalu. Jednou týdně trénink zaměřený na obecný pohybový rozvoj. Může ho vést atletický nebo kondiční trenér, ale stejně dobře může vzniknout spolupráce s jiným sportem — basketbalem, atletikou, tenisem nebo čímkoliv dalším, co dítěti rozšíří pohybovou zkušenost.
Čtvrtá jednotka by měla být individuální fotbalová práce. Ne hromadný trénink, kde se dítě zase schová v davu, ale skutečná práce v malých skupinách, ideálně maximálně po dvojicích. Trenér si vezme jednoho nebo dva hráče a věnuje se konkrétním detailům: vedení míče, prvnímu doteku, práci těla, zakončení, změnám směru, odvaze v souboji jeden na jednoho. To je podle nás systém, ve kterém klub opravdu přebírá odpovědnost za rozvoj hráče.
Druhá cesta: klub nechává část odpovědnosti na rodiči
Druhá cesta je také legitimní. Klub může říct: my nabízíme dvakrát týdně kvalitní dvouhodinový fotbalový trénink a další individuální nebo pohybový rozvoj necháváme na rodině. Pak ale musí být fér a pojmenovat to nahlas. Nesmí rodičům tvrdit, že má celý rozvoj dítěte pod kontrolou, pokud ve skutečnosti řeší jen část.
V takovém případě by klubový trénink měl být postaven hlavně na dovednostech v herním prostředí. A klidně si dokážeme představit i trénink, který bude dvě hodiny jen fotbalem. Bez neustálého zastavování, bez přehnaného vysvětlování, bez toho, aby trenér každou situaci okamžitě opravoval. Děti dostanou rozlišováky, míč, prostor a čas. A hrají. Hledají vlastní řešení, zkoušejí, kazí, opravují se mezi sebou a postupně si nacházejí svou cestu.
Pokud ale klub nechá individuální věci na rodičích, měl by jim zároveň pomoct se v tom vyznat. Může doporučit několik individuálních trenérů, se kterými má zkušenost a kterým věří. Může nabídnout kontakty na partnerské kluby nebo spolky v jiných sportech. Může rodičům vysvětlit, proč má smysl atletika, basketbal, tenis nebo jiný pohyb. Ne proto, aby z dítěte byl profesionál v pěti sportech najednou, ale proto, aby se z něj stal pohybově šikovný, zdravý a samostatný hráč.
Nejhorší je třetí cesta.
Za nejhorší považujeme třetí, nepojmenovanou cestu. Klub trénuje třikrát týdně, tváří se jako komplexní akademie, ale současně rodičům říká, že na individuální tréninky děti chodit nemají. Jenže pak je na místě jednoduchá otázka: kde a kdy má dítě dohánět individuální detaily, které se v běžném týmovém tréninku prostě nemohou v dostatečné míře objevit?
Je zvláštní slyšet, že individuální trénink není potřeba, když jsou sociální sítě zároveň plné ukázek individuální práce hráčů z nejlepších akademií. Vidíme hráče ze Sparty, Slavie, Baníku, Brna, Teplic, Liberce a dalších klubů, jak vedle týmového tréninku pracují na detailech navíc. Pokud to dělají děti z prostředí, která se považují za špičku, proč by to mělo být špatně u ostatních?
Správný systém tedy podle nás nezačíná počtem tréninků ani logem na tričku. Začíná poctivostí. Buď klub řekne: bereme odpovědnost za celý rozvoj dítěte a podle toho nastavíme program. Nebo řekne: nabízíme kvalitní týmový trénink a další rozvoj pomáháme rodičům řešit mimo klub. Obě cesty mohou fungovat. Co fungovat nemůže, je tvrdit jedno, dělat druhé a ještě rodičům bránit v tom, aby dítěti hledali další prostor k růstu.