Mládež je priorita. Ale za kolik?

V předchozím článku jsme se ptali, jak má vypadat správný systém v přípravkách. Jenže žádný systém nebude fungovat, pokud v něm nebudou kvalitní trenéři. A tady se dostáváme k otázce, o které se ve fotbale mluví méně, než by mělo: proč by měl schopný člověk chtít dlouhodobě trénovat malé děti, když mu klub dává podmínky, které tomu vůbec neodpovídají?

Ve většině klubových akademií, kde jsou i noví majitelé, bere trenér přípravky zhruba 8 000 korun hrubého měsíčně. Na první pohled to může někomu připadat jako přivýdělek ke sportu, který má trenér rád. Jenže pokud to ten trenér myslí opravdu vážně, není to jen pár hodin na hřišti. Je to pravidelná práce, odpovědnost, komunikace, příprava a neustálé vzdělávání.

Zkusme počítat jednoduše. Třikrát týdně trénink, k tomu zápas, přátelské utkání nebo turnaj o víkendu. Před každým tréninkem příprava na místě, po tréninku úklid, krátké řešení s rodiči nebo hráči. K tomu domácí příprava tréninků, plánování, komunikace v týdnu a samovzdělávání. U trenéra, který svou práci neodbývá, se velmi snadno dostaneme přibližně na 20 hodin týdně.

Dvacet hodin týdně znamená přibližně osmdesát hodin měsíčně. Pokud za to trenér dostane 8 000 korun hrubého, vychází to asi na 100 korun hrubého za hodinu. A to mluvíme o člověku, který má pracovat s dětmi v citlivém věku, má je rozvíjet fotbalově i lidsky, má zvládat komunikaci s rodiči, má reprezentovat klub a má být součástí údajně nejdůležitější části celé akademie.

Všude přitom slyšíme, že akademie jsou prioritou. Že klub chce vychovávat vlastní hráče. Že budoucnost je v mládeži. Že cesta vede přes práci s dětmi, přes dlouhodobý rozvoj a přes vlastní odchovance. Jenže potom se musíme ptát: dá se to myslet vážně, když člověku, který má být u úplného základu celé té cesty, nabídnu odměnu, která neodpovídá ani rozsahu práce, ani odpovědnosti, ani nárokům na kvalitu?

A nejde jen o peníze. Trenér přípravky často řeší rodiče, očekávání, emoce, tlak, organizaci, nominace, komunikaci i konflikty. Do toho někdy nemá ani odpovídající tréninkové podmínky. Vybavení možná existuje, míče a rozlišováky se najdou, ale chybí dostatečná tréninková plocha, kvalitní čas na hřišti nebo prostor, ve kterém může skupina dětí opravdu smysluplně pracovat.

Pak je správné položit otázku přímo: myslí to noví majitelé s akademiemi opravdu vážně, nebo jen říkají to, co dnes lidé ve fotbale chtějí slyšet? Protože mluvit o výchově vlastních hráčů je moderní. Dobře to vypadá v rozhovorech, na sociálních sítích i v klubových prezentacích. Jenže skutečná priorita se nepozná podle slov. Pozná se podle toho, kolik energie, peněz, prostoru a důvěry klub dá lidem, kteří s dětmi každý týden stojí na hřišti.

Pokud klub tvrdí, že chce vychovávat vlastní hráče, musí začít tím, že bude vážně brát trenéry, kteří tyto hráče vedou v přípravkách. Jinak se snadno stane, že místo dlouhé a náročné práce s vlastní mládeží bude jednodušší sáhnout po hotovém hráči zvenčí, přivést ho do klubu a tvářit se, že tím se problém vyřešil. Jenže to už není systém výchovy. To je jen zkratka.

Kvalitní trenéři v přípravkách nevzniknou z prohlášení, že mládež je priorita. Vzniknou tehdy, když klub vytvoří podmínky, ve kterých se vyplatí být poctivý, připravený a dlouhodobě oddaný práci s dětmi. Pokud za takovou práci nabízíme zhruba sto korun hrubého na hodinu a zároveň čekáme odbornost, trpělivost, energii a odpovědnost, neměli bychom se divit, že kvalitních trenérů není dost. Možná totiž nejsou problém trenéři. Možná je problém v tom, jak málo si jejich práce opravdu vážíme.