Dítě mimo systém

Možná je to trochu provokativní název. Možná dokonce úplný nesmysl. V prostředí mládežnického sportu jsme si zvykli mluvit o systému, metodice, rozvoji, tréninkovém procesu a správném vedení. Všechno to má svůj smysl. Jenže co když největší šanci uspět nemá nakonec dítě, které do systému nejlépe zapadne, ale dítě, které si dokáže zachovat vlastní fotbal i přesto, že systémem projde?

Protože jednou přijde chvíle, kdy trenér nebude stát vedle něj. Rodič nebude stát za lajnou. Nikdo mu neřekne, kam přihrát, kam běžet, kdy zrychlit a co udělat. A právě tehdy se ukáže, co v tom dítěti opravdu je. Nejen to, co se naučilo poslouchat. Nejen to, co umí opakovat. Ale jestli v sobě má odvahu rozhodnout se, převzít odpovědnost a hrát hru po svém.

Děti dřív běžně prožívaly spontánní pohyb. Parta, hřiště, fotbal mezi paneláky, lezení po stromech, vlastní pravidla, vlastní hry, vlastní konflikty i vlastní řešení. Nikdo jim neorganizoval každou minutu. Nikdo jim neříkal, že právě teď rozvíjejí koordinaci, rozhodování nebo herní inteligenci. Prostě si hrály. A právě v tom obyčejném hraní často vznikalo něco mimořádně důležitého.

Dnes spontánní prostor často nahrazují tréninky, individuální lekce, další sporty a pečlivě naplánovaný program. Většinou to vzniká z lásky. Rodiče chtějí dítěti pomoct, dát mu šanci, otevřít mu dveře a zabránit tomu, aby mu něco uteklo. To je pochopitelné. Jenže právě láska, pokud ztratí cit pro míru, může dítě nenápadně proměnit v projekt. V něco, co má splnit očekávání, naplnit potenciál a neustále dokazovat, že jde správným směrem.

Dítě přitom často nepotřebuje jen další instrukci. Potřebuje také obyčejný prostor, kde se může posunout samo. Místo, kde může zkoušet, chybovat, riskovat, vymýšlet a objevovat. Kde není každé rozhodnutí okamžitě opraveno a každá chyba vysvětlena. Právě tam se rodí samostatnost. Právě tam se učí nést důsledky vlastních voleb.

A právě tam může vzniknout něco, co žádná metodika neumí úplně naplánovat.

Možná tedy nejde o to, být mimo systém. Systém může dítěti dát řád, kvalitu, vedení i důležité návyky. Problém nastává až ve chvíli, kdy systém pohltí všechno ostatní. Když dítě přestane hledat vlastní řešení, protože čeká na pokyn. Když přestane hrát, protože začne pouze plnit zadání. Když se z radosti stane výkon a z hry úkol.

Největší výzvou pro trenéry i rodiče proto možná není dostat dítě co nejrychleji do správného systému. Výzvou je pomoci mu systémem projít tak, aby v něm neztratilo samo sebe. Aby neztratilo chuť hrát, odvahu tvořit a schopnost rozhodovat se bez toho, že mu někdo neustále stojí za zády.

Protože systém jednou skončí. Trenér odejde. Rodič ustoupí. Zápas se rozběhne a dítě bude stát uprostřed hry samo za sebe.

A právě tehdy se ukáže, co mu zůstalo. Jestli jen pokyny, nebo jeho vlastní fotbal.