Dítě jako rukojmí

V předchozích textech jsme mluvili o dítěti, systému i trenérech. Jenže existuje ještě jeden problém, který se často neříká nahlas. Co se stane ve chvíli, kdy rodič nebo hráč řekne svůj názor? Když upozorní na něco, co podle něj nefunguje? Když kritizuje klub, systém, komunikaci nebo způsob práce?

Mnoho rodičů už v takové situaci slyšelo větu, která se tváří jednoduše, ale ve skutečnosti zavírá celou debatu: „Tak si dejte dítě jinam, když se vám to nelíbí.“ Řekne ji trenér, šéftrenér nebo někdo z klubu. A na první pohled to může znít logicky. Nelíbí se vám tady? Odejděte. Jenže u mládežnického fotbalu to tak jednoduché není.

V přípravkách možná ještě určitá volba existuje. Záleží na regionu, na nabídce klubů, na kvalitě trenérů a na tom, co rodiče od fotbalu pro své dítě chtějí. Pokud něco nefunguje, dá se někdy změnit prostředí a začít jinde. Jenže v žákovském věku přichází úplně jiný problém.

První liga žáků má jednu skupinu. Druhá liga má skupiny tři. A tím se kvalita přirozeně tříští. Ve druhé lize se pak často hraje velká část zápasů, které dětem z hlediska růstu nedají tolik, kolik by potřebovaly. Pokud jste slabší tým, narazíte na soupeře, kteří jsou pro vás příliš silní. Pokud jste naopak silnější, potkáváte soupeře, kteří jsou pro vás příliš slabí. Ani jedna varianta dlouhodobě nevytváří ideální prostředí pro rozvoj.

A právě tady se z dítěte i rodiče stává rukojmí. Ne proto, že by někdo dítě fyzicky držel v klubu. Ale proto, že pokud chcete, aby hrálo pravidelně proti silným soupeřům, aby zažívalo tempo, tlak a kvalitu, kterou pro svůj růst potřebuje, často nemáte moc kam jít. Možností je málo a kvalitní soutěžní prostředí je omezené.

Výsledkem je atmosféra, ve které rodiče raději mlčí. Drží krok, poslouchají, nekritizují a doufají, že dítě nepřijde o minuty, pozici nebo důvěru trenéra. I když vidí, že něco nefunguje. I když mají pocit, že systém není dobrý. I když by se normálně ozvali. Jenže vědí, že ve fotbale se názor rodiče často nebere jako snaha pomoct, ale jako problém.

Klub potom získává obrovskou moc. Ne proto, že by měl vždy pravdu, ale proto, že drží přístup k soutěži, zápasům a prostředí. Rodič nechce bojovat s klubem. Chce, aby jeho dítě hrálo, rostlo a mělo možnost měřit se s nejlepšími. A když je tato možnost navázaná na konkrétní klub, vzniká nerovnováha, ve které se velmi těžko mluví otevřeně.

Proto věta „dejte dítě jinam“ není férová odpověď na kritiku. Je to spíš způsob, jak se kritice vyhnout. Pokud má klub ambici vychovávat hráče, měl by unést i názor rodiče. Nemusí s ním vždy souhlasit. Nemusí mu ve všem vyhovět. Ale měl by být schopný o věcech mluvit bez toho, aby z dítěte dělal nástroj tlaku.

Dítě nemá být rukojmím systému, soutěže ani ega dospělých. Má být hráčem, který se rozvíjí v prostředí, kde se dá mluvit, ptát se a hledat lepší cesta. Pokud se rodič bojí říct názor, protože tím může ublížit vlastnímu dítěti, není to známka silného klubu. Je to známka systému, který si plete loajalitu s poslušností.